Abstrakty

Andrea Bartl:
Androgynie ve vybraných dílech Libuše Moníkové

Na první pohled se zdá, že v dílech Libuše Moníkové je téma androgynie pouze okrajovou záležitostí. Bližší pohled ale ukáže, že se jedná o podstatu její estetiky: androgynní postavy vytvářejí - kafkovsky zkreslené - obrazy autorky a současně vystihují existenciální roli Libuše Moníkové jako člověka stojícího mimo společnost. Androgynní princip již nenabízí trvalé, utopické splynutí pohlaví, ale jeví se jako křehký a ohrožený. Odráží i rozdělení Evropy a bolestivé rozdvojení autorčiny identity mezi dvěma politickými systémy. Příspěvek chce dále na konkrétních textech ukázat, jak autorka toto téma prezentuje. Libuše Moníková zde nově aktualizuje vyprávěcí postupy mýtů.

 

Helga G. Braunbeck:
Cesty k obrazům a zvukům prostřednictvím textů: intermedialita v díle Libuše Moníkové

Film, umění a hudba jsou v textech Libuše Moníkové všudypřítomné - ať už tematizované v rovině historie či jako simulace na úrovni diskursu. Kumulativní evokace jiných uměleckých děl využívá halucinatorní rozměr těchto textů a vytváří, aniž by opustila rovinu textu, jakýsi druh třetího rozměru, který se pokouší prolomit hranice médií. Lépe než u tematizace se to zdařilo v textové simulaci jiných médií, např. napodobením filmových technik, ekphrasis, nebo hudby pomocí „imaginary content analogy“. Moníková kromě toho velmi často používá vícenásobné kódování, které vytváří komplexní předivo odkazů na umělecká díla v různých médiích. Intertextualita, která často intermedialitu doprovází a podporuje, přispívá u Moníkové významnou měrou ke zdárnému přenosu z jiných médií bez poškození média dominantního. Intermedialita, o niž Moníková usiluje, současně vytváří sebereflexi a metafikcionalitu, jež obohacuje estetickou formu jejích děl.

 

Hanna Bubeniček:
Zrcadlení. K metamorfóze amazonek v textech Libuše Moníkové

V textech „Pavana za zesnulou infantku“, „Fasáda“ a „Zjasněná noc“ variuje Libuše Moníková motivy královny a amazonek, případně kněžny Libuše a české dívčí války. „Bloumá zahradou mytologie“ (Renate Schleier) proti proudu pseudovykladačů, kteří chtějí rozporuplný potenciál tohoto tématu odsunout do oblasti „mýtična“, jakož i proti jeho instrumentalizaci. Dívčí válka českých amazonek mimo jiné symbolizuje nezdařenou vzpouru osobní i historickou, zatímco sibiřské amazonky představují v říši fantazie subverzivní protipól byrokratického socialismu. Re-vize potlačené historie a cesta podsvětím však vedou k demontáži tolikrát instrumentalizovaného idolu - obětované hrdinky. Vnitřní dramaturgie hrdinky ji přitom ukazuje současně jako královnu, oběť a kata, ránu a skalpel (Jean Starobinski) v roli tragického klauna. V protikladných pasážích horečnatých snů v díle „Zjasněná noc“ spojuje autorka osud Libuše a českých amazonek s egyptskou královnou Hatšepsovet: tím ukazuje jak svou blízkost k dílu Ingeborg Bachmannové, tak i univerzální problematiku vytěsnění žen z historické paměti.

 

Renata Cornejo:
Recepce Libuše Moníkové v České republice

Příspěvek popisuje vývoj recepce díla Libuše Moníkové v její vlasti. Přitom upozorňuje na charakteristické postoje české literární kritiky za jejího života a po její smrti, popř. uvádí srovnání s německou literární kritikou. Dále hledá odpověď na otázku, proč byla recepce v Čechách opožděná, a stanovuje hypotézu, že tato skutečnost je jednak způsobena nedostupností českých překladů, jednak souvisí se zvláštním postavením Libuše Moníkové mezi exilovými autory po roce 1968 a jednak s jejím chápáním sebe sama jako německé autorky.

 

Sibylle Cramer:
„Heydrich už byl v zemi a dal teroru systém.“ České dějiny jako literatura v díle Libuše Moníkové

Příběhy Libuše Moníkové z českých dějin zapisují stejně jako všechna vyprávění individuální lidský časový prožitek do času univerzálního. Úkolem vyprávění je stanovit nezaměnitelnost a jedinečnost doby tím, že dá historickému bytí nový tvar a posune je na úroveň historického povědomí. Příspěvek Heydrich už byl v zemi a dal teroru systém. České dějiny jako literatura v díle Libuše Moníkové poukazuje na bohatost výrazových možností autorky. Chce ukázat, jak rozvíjí hru s časem mezi aktem ztvárnění a narativním časem, mezi aktem historické výpovědi a historickým příběhem, mezi vyprávěním a událostmi, mezi vyprávěným a komentovaným světem, a skutečnost, jak zobrazuje české dějiny v evropském měřítku.

 

Jürgen Eder:
„Lépe se píše o Grónsku než o Semmeringu.“ - ‚Diskurs o ledu‘ v díle Libuše Moníkové

Libuše Moníková originální zkratkou charakterizovala „Fasádu“ a „Ledovou tříšť“ jako díla, která spojuje „sníh, zima, led a dálky“. Při pozorné čtení opravdu odhalíme něco jako diskurs o ledu a zimě, který ovšem nemusíme omezit jen na tato dvě díla. V televizním eseji o Grónsku pro ZDF poukázala Moníková explicitně na souvislost symbolického potenciálu těchto světů se svým psaním: „Kry mě dokážou přimět ke snění, někdy i k psaní.“ Můj příspěvek se bude zabývat tímto tvrzením v několika rovinách: nejprve v kontextu literární tradice, pak s ohledem na jeho historické, politické a estetické perspektivy. Možná nakonec zjistíme, že teď Čechy leží v ledovém moři?

 

Christa Gürtler:
Obrazy těla v díle Libuše Moníkové

V gender studies je patrný zájem o diskurs o těle, zaměřený na tělo skutečné, na němž jsou prostřednictvím obrazů a nemocí dobře vidět rány zasazené společností. V prvních dvou knihách „Újma“ (1981) a „Pavana za zesnulou infantku“ (1983) Libuše Moníková tematizovala zkušenosti ženského těla jako zkušenosti s ubližováním a zraňováním, zatímco v pozdějších dílech jsou protagonisty muži. V příspěvku bych chtěla na typických příkladech ozřejmit autorčino pojetí těla jako média vzpomínek, jako tělesné paměti, ale také bych se chtěla zabývat otázkou kódování obrazů lidského těla podle pohlaví.

 

Brigid Haines:
„Čechy u moře“: literárně-politický motiv u Shakespeara, Franze Fühmanna, Ingeborg Bachmannové a Libuše Moníkové.

Franz Fühmann, Volker Braun, Ingeborg Bachmannová a Moníková využívají metaforický potenciál umístění Čech k moři. Všichni vědomě zacházejí s Shakespearovými texty; stejně jako u Shakespeara samotného nesignalizují v jejich dílech Čechy u moře ani tak východisko z politiky jako spíš prostředek nepřímé reflexe politických problémů. Ve svých úvahách o roli ideologie a chodu dějin ve dvacátém století všichni dokazují, že mapování je příliš důležité na to, než aby se přenechalo kartografům, politikům a (v době globálního kapitalismu) hospodářským zájmům.

 

Květoslava Horáčková:
Tóny skryté za slovy

Dva romány Moníkové sice odkazují na hudební díla - „Pavana za zesnulou infantku“ a „Zjasněná noc“ - , ale přesto hudební motivy nepatří k nejčastějším a nejtypičtějším tématům jejích knih. Hudba Ravelova, Schönbergova a Janáčkova inspiruje a doprovází protagonisty zmíněných románů, ale hudbu lze nalézt i v jejích ostatních dílech. Hudba slouží autorce především pro ilustraci emocionálních stavů hrdinů a hrdinek. Reflexe jednotlivých hudebních děl však nejsou dirigenty, ale doprovodnými nástroji emocionálních zážitků.

 

Braňa Kriváňová:
Tetom a Tuba: feministická hostina

Svým jedinečným uměleckým stylem vytvořila Libuše Moníková parodii Tetom a Tuba s podtitulem Volksdiskurs nach Nestroy und anderen Wienern, parodii, která je založena na Nestroyově díle Häuptling Abendwind oder das greuliche Festmahl (1862) a na Freudově díle Totem a Tabu (1913). Autorka vybrala scénu hostiny, která se vyskytuje v obou dílech, a použila ji k feministickým účelům. Připravila feministickou hostinu, v níž ukazuje Freudovu psychoanalýzu a západní vědy nejen v jejich sexisticky patriarchální nahotě, ale zároveň je s velkou porcí kousavého humoru dekonstruuje. Nedogmaticky feministicky a jasnozřivě politicky (Delius) koncipovaný proces kastrace, v němž západní psychoanalýza popírá sama sebe, lze interpretovat také alegoricky jako kanibalismus teorie a věd. Tato antropofágie, dosažená prostředky feministické dekonstrukce, představuje těžiště mé studie.

 

Alena Lejsková:
Paradigma češtiny v literárním jazyce Libuše Moníkové: funkce české slovní zásoby

Libuše Moníková nevydala v češtině žádnou knihu a začala psát až německy. Působení češtiny na jazykové zpracování témat není patrné jen v rovině lexikální, ale také v rovině syntaktické, což lze pozorovat jak na řeči postav, tak v řeči autorské. Narážky na českou literaturu, historii, mýty a politický vývoj 20. století, citáty (nejen v češtině) s překladem nebo bez a různé jazykové hříčky dělají z jejích románů i požitek jazykový, obzvlášť pro věci znalé čtenáře. Úplně si ale může vychutnat její dílo pravděpodobně jenom ten, kdo zná české reálie a na vlastní kůži zažil politický vývoj českých zemí ve 20. století.

 

Zdeněk Mareček:
Princip montáže u Libuše Moníkové a Arno Schmidta

Můj život je sledem literárních a filmových scén, náhodných citátů, které ne vždy dokážu uspořádat. Ztotožnění života vypravěčky Francine Pallas („Pavana za zesnulou infantku“) s náhodnými citáty z knih a filmů odráží její rezignativní postoj k životu. Záchranu hledá ve světě literatury, filmu a v neposlední řadě v historických obrazech, které jí umožňují snadnější identifikaci než málo uspokojivá realita. Ze zdánlivě náhodných citátů se skládají i rozsáhlé pasáže v jejích knihách. Srovnání principu montáže u Moníkové a Arno Schmidta by také mohlo působit náhodně, kdyby nebylo výroku Francine Pallas, že Kafka a Arno Schmidt jsou jejími antipódy i oporami. Rekonstrukce ambivalentního postoje Moníkové k Arno Schmidtovi je prozatím jen tápavá a trochu spekulativní; i proto, že na podrobné vyjádření k tomuto tématu, např. u příležitosti převzetí ceny Arno Schmidta, jí nezbyl čas: cena jí byla paradoxně udělena 12. 1. 1998, v den její smrti.

 

Dana Pfeiferová:
Spisovatel a svědomí národa. Vliv českých ‚reálií‘ na (auto)portréty umělců v díle Libuše Moníkové

(Auto)portréty umělců v díle Libuše Moníkové odrážejí značnou měrou české kulturní dějiny. Tyto portréty jsou vymezeny extrémními polohami: pohybují se od pozice sebeobětování pro blaho národa - zde se jedná o topos spisovatele jako svědomí národa, což je historicky a eticky podmíněná podoba sebeobětování pro umění - a s tím spojeného patosu výjimečné pozice prorockého hlasu lidu na straně jedné přes zpochybnění tohoto postavení v obrazech zmrzačení subjektu vyprávění až k ironizování a zesměšnění tohoto výlučného postavení na straně druhé. V souvislosti s citací kulturně historicky podmíněných rolí umělce v (české) společnosti a jejím kritickým přezkoumáním mění autorka i svou dikci - z toho lze vyčíst, jaký poetologický význam spisovatelka připisovala českým ‚reáliím‘ a jaké místo zaujímají v její poetice odporu.

 

Klaus Schenk:
Románová poetika Libuše Moníkové

Už od svých vypravěčských počátků směřovaly texty Libuše Moníkové k moderní románové próze. Některé modely sama jmenovala, např. Kafkův Proces. Především dělení epizod do kapitol se stalo předobrazem jejího raného díla Újma. Metody montáže a esejistické pasáže přešly do jejích dalších prozaických děl. Především na románu Die Fassade je patrná snaha o velkou formu románu. Také z hlediska literární teorie je třeba zkoumat syžetovost struktury vyprávění, vždyť hranice a jejich překonávání hrají v těchto textech ústřední roli. Tak lze chápat prózu Libuše Moníkové jako poetiku psaní, které přejímá překračování hranic, známé z teorie migrace, i jako strukturální prvek koncepce románů.

 

Karin Windt:
„Kreslí proti nám!“ Kulturní odboj a poetické anexe u Libuše Moníkové

Imaginativní praxe sebevědomých mocenských gest a kreslení nových hranic spojuje historii a politiku s kulturou a literární fantazií. Perspektiva kolísá mezi politicky omezující (státní) mocí a poetickým rozhledem za moře. Ale pokaždé je zaměřena na dějiny a vyjadřuje možnosti dalšího vykreslení jejich historicko-politicko-kulturní podoby.
Také postavy Libuše Moníkové mají podobné fantazie o dobytých teritoriích, kterými inscenují své touhy, návrhy a požadavky k dějinám, politice a kultuře. Mocenské projevy jejich (územních) nároků jsou ale vždy otupeny ironií a literárními narážkami. Tyto literární anexe bych chtěla sledovat a ukázat, že a jak se realizují jako projevy odporu, které chtějí uvést věci na pravou míru - pouze v představách, ne na katastrálním úřadě. Jaké jsou ztráty, jaké zisky? Závěrem chci zjistit, co se nabízí. Jakým obohacením kultury jsou tyto texty?

 

Zpět na hlavní stranu
zpět